Z podkladů Stanislava Hoška

14. století	Počátkem 14. století žil v Rejhoticích myslivec Franz Niewall, který byl veslužbách hrabat ze Žerotína. Jednoho dne šel na lov a narazil na jelena, kterého sledoval až k hřebenu Červené hory, kde se mu ho podařilo zastřelit. Dotáhl zvíře k pramenu, který tam vytékal, otočil ho tak, že mu voda tekla do chřtánu a tesákem ho bodl do břicha, aby vyvrhl jeho vnitřnosti. V té chvíli jelen vyskočil a zmizel a překvapený lovec ho přes veškerou snahu nenalezl.Po několika letech byl myslivec přeložen do Brandýsa v Čechách, kde se celá jeho rodina nakazila malomocenstvím. Léčení nepomáhalo, ale myslivec se jako velmi zbožný muž v modlitbách obracel na pět ran, které Ježíš Kristus utržil na kříži. Jedné noci se mu zdál sen, že se všichni uzdraví, když se vrátí do hor na severní Moravu a tam se budou umývat vodou z pramene, která zachránila jelena. Když to ráno vyprávěl manželce, ta jen mávla rukou, že to byla jakási vidina, ale když se muži sen opakoval i druhé a třetí noci, bylo o návratu rozhodnuto. Z posledních sil se vydrápali na Červenou horu, pili vodu ze studánky, po celém těle se jí umývali a záhy se zcela uzdravili. Byl to zázrak a z vděčnosti k Bohu nechal Niewall namalovat na desku javorového dřeva obraz Spasitele s pěti ranami, který pověsil na vyzděná Boží muka. Díky narůstajícímu proudu poutníků byla záhy u Vřesové studánky postavena kaple. Nuže, ve 14. století byly Jeseníky ještě pralesem a osídlena byla pouze údolí hor. Strategická místa byla osázena dnes již zaniklými hrady, jež ovládali obvykle loupeživí rytíři. Představa, že by právě tito zaměstnávali nějaké revírníky či lesníky, je prostě absurdní – taková povolání tehdy prostě neexistovala, neboť neměla žádné opodstatnění. Proto je tato pověst nepravdivá, ale díky historickému opakování v různých tiskovinách značně rozšířená.
před 1678	Vznik poutního kultu lze předpokládat po roce 1653, kdy majitel losinského a vízmberského panství Přemek III. ze Žerotína přestoupil na katolickou víru a oženil se s pravověrnou katoličkou Juliánou, rozenou z Oppersdorfu. Po smrti Přemka III., v roce 1673 převzala správu panství do roku 1686 jeho sestra Angelína Sybila hraběnka z Galle. Obě ženy byly silně ovlivněny jezuity, kteří horlivě podporovali poutní tradice a jejich nové zakládání. Je tedy pravděpodobné, že ke konci 17. století Žerotínové postavili první dřevěnou stavbu kaple a dali také zastřešit pramen. Patrně se tak stalo před rokem 1678, kdy vypukly na panství nechvalně známé čarodějnické procesy.
1739	Zřejmě nejstarší vyobrazení místa najdeme na nástěnné mapě panství Losiny a Vízmberk (Loučná) z roku 1739, která je umístěna ve vstupním sále velkolosinského zámku.
1756	V historických pramenech však zájem o poutní místo na Vřesové studánce lze doložit až k roku 1756, kdy již značně zchátralou kapli nahradil nový svatostánek, který nechal postavit Jan Ludvík ze Žerotína.
1784	Roku 1784 byla ve Vízmberku zřízena samostatná farnost do níž byly zahrnuty i Kouty a samozřejmě i kaple na Vřesové studánce.
1788	V rámci josefínských reforem byla kaple na Vřesové studánce uzavřena a poutě zakázány.
1802	V roce 1802 prodali Žerotínové velkolosinské panství Liechtensteinům, jimž tak od té doby patřila i Vřesová studánka.
1820	Kolem roku 1820 postavil jistý Schwarzer (údajně tesařský mistr) z Koutů u Vřesové studánky útulnu pro poutníky, která později sloužila i jako hostinec. Každý hostinský, který měl od Liechtensteinů objekt v nájmu se stával správcem poutního místa a kostelníkem. Choval zde několik kusů dobytka, avšak přes zimu odcházel do údolí.
1828	V září 1828 byla dokončena hrubá stavba prodejního skladu na Vřesové studánce, který měl sloužit jako obytná budova pro personál. Terezii Hilbertové bylo za plat 7 zlatých pronajato právo prodeje na tomto poutním místě.
1834	Na mapě z roku 1834 je útulna označena číslem 101, objekt bez čísla je zastřešený, pramen a kaple stála hned vedle něho.
1846	Nová stavba kaple (kol. 1950 zlatých) byla zahájena v roce 1845 a dokončena byla již v následujícím roce 1846. Jednalo se o kamennou stavbu, kde šíře zdi dosahovala až 136 cm.
1850	Slavnostní vysvěcení svatostánku proběhlo 22. července 1850, na den svaté Maří Magdalény, nové patronky kaple.
1853	Podle knihy hostů, která byla vedena v hostinci, přicházeli na Vřesovou studánku již v letech 1853 až 1857 první turisté.
před 1890	Před rokem 1890 měli pronajmutý hostinec (mj. bylo zde 10 lůžek) manželé Rickmanovi.
1893	Nová budova 18 m dlouhá a 10 m široká. Měla se zde nacházet restaurační místnost a 5 hostinských pokojů. Hostinec mohl poskytnout nouzové ubytování na seníku. V přízemí se nacházely dvě místnosti dlouhé 7 m, široké 5 m a 1 pokoj 7 krát 4,25 m. Dále zde byla umístěna kuchyň a spíž. Na půdě byly zřízeny dvě společné noclehárny. Dřevěná stavba byla postavena na solidní kamenné podezdívce, v níž se nacházel sklep a chlév.Jako nájemkyně zde patrně působila p. Johanna Thielová. Což dodnes dosvědčuje náhrobní kámen na hřbitově v Domašově, kde se uvádí: Zde odpočívá … Johanna Thielová, hostinská na Vřesové studánce.
1910	Nad samotným pramenem se zázračnou vodou stál až do roku 1910 dřevěný domek se sedlovou střechou, zkosenou na její severní straně. Poté co byl domek odstraněn, zůstal pramen až do roku 1934 nechráněný. Byl zde pouze nad studánkou postaven velký dřevěný kříž, kde byl namalován na plechu ukřižovaný Kristus.
před 1914	Ještě před vypuknutím I. světové války, byla k jižní stěně přistavěna poměrně velká prosklenná veranda, nacházela se uprostřed chaty a zabírala přibližně třetinu celé délky jižní strany. Veranda jen zčásti stála na místě někdejší terasy (ta tu částečně zůstala), její větší část však byla podsklepena dřevěnou přístavbou. Chata tedy měla 3 restaurační místnosti, 9 hostinských pokojů s 25 lůžky a 20 přistýlek (matrací). Nacházely se zde obytné a hospodářské prostory, které používala nájemkyně Marie Thielová (1875 – 1970), dcera Johanny Thielové. Ta zde nastoupila kolem roku 1905 a vydržela zde dlouhých 40 let. Byla to ona, kdo určoval příjemný a útulný domácký ráz chaty a stala se tím proslulou po celých Jesenících. Oblíbená byla jak u německých tak později českých poutníků a turistů, kteří ji přezdívali „matka Thielová“.
1921	K pohromě došlo 1. června 1921. V důsledku přívalových lijáků se zde dalo do pohybu16 ha plochy s 50 000 m3 zeminy s porostem. Hmota se nakupila v údolí Hučivé Desné a vytvořila hráz, za kterou se vytvořilo umělé jezero. Hráz však čelila řítící se vodě jen krátce, neboť ta ji vzápětí protrhla. Vysoká vlna prohučela údolím a brala s sebou všechno, co ji stálo v cestě. Tato katastrofa si vyžádala 4 lidské životy a obrovské materiální škody.
1927	Nová kaple byla slavnostně otevřena 22. července 1927, bohužel dlouhá zima způsobila, že na vnitřním vybavení kaple se mohlo začít pracovat až v červnu. V ještě nedokončené novostavbě se konala v předsíni kaple první bohoslužba již 22. července 1927 na svátek sv. M. Magdalény, o čtyři dny později zde byl na svátek sv. Anny (26.7.) slavnostně vysvěcen zvon o váze 61 kg pro tuto kapli darovaný. Slavnostní vysvěcení kaple se konalo v neděli 11. září 1927 a účastnilo se jí na šest tisíc lidí.
1933	V roce 1933 bylo slouženo v kapli na Vřesové studánce přes 100 mší. Sezdáno tu bylo v daném roce 30 snoubenců ze všech končin – i z Vídně, Prahy atd. Farář Rýpar vyjel se svojí aerovkou na toto poutní místo třicetkrát ročně. K tomu je nutno uvést, že zde byly v období od 1. června do 30. září každou neděli konány bohoslužby. Mimo němčiny se zde také kázalo česky.
1933	Zvýšený počet turistů a zejména lyžařů pak vedl k tomu, že na chatě byl zaveden patrně už od roku 1933 celoroční provoz. Současně se kolem objevily velké hranice palivového dříví – což zřejmě souviselo se zavedením zimního provozu.
1934	Stavba nové kapličky nad pramenem – dodnes.
1946	Na velikonoce 1946 musela z chaty i se svou dcerou Hertou odejít Marie Thielová (spíše byla vyhozena). Chaty se ujal národní správce Oto Tesařík, jemuž patřila i chata Švýcárna. Paní Marie Thielová i se svou dcerou byla vyhnána v rámci odsunu v roce 1946 do Německa. Zemřela v požehnaném věku 95 let ve Schwabach-Wolkersdorfu.
1946	V květnu 1946 těsně předtím než bylo německé obyvatelstvo Jeseníků naloženo do vagónu a vysídleno do Německa se přišlo rozloučit s kaplí i s tímto krajem stovky poutníků, především ze Slezska (Domašov). Ti zde naposledy nesli v procesí korouhve. Odpoledne, když se po mši s tímto místem rozloučili, přihnala se bouřka. V praskajícím dešti se mihl oslnivý blesk a celý kostelík stál ihned v plamenech. Jak němečtí poutníci, kteří sem měli vstup zakázán (a to včetně výletů do lesa), tak spolu s nově příchozími českými poutníky zachraňovali zařízení a předměty z kaple, především sochu Piety. Tu pak postavili do chodby chaty, kde byly umístěny další zachráněné předměty. K této skličující události došlo dle záznamu ve farní kronice 30. května 1946. Ovšem někdy se uvádí, že k požáru došlo už 10. května.
1948	Tehdejšímu majiteli hostinské a výčepní koncese na Vřesové studánce v Koutech č.p. 106 vízmberskému faráři Františku Přecechtělovi bylo oznámeno 7. 8. 1948, že chata přechází do nově se tvořícího národního podniku pro oblast Jeseníků. Z tohoto důvodu byl požádán, aby žádnou nájemní smlouvu s dosavadním nájemcem O. Tesaříkem nesjednával. To fakticky znamenalo zestátnění chaty. Ta se dostala do správy n. p. Restaurace a Jídelny.
60. léta	Z bývalé kapličky bylo zachráněno plno věcí jako svícny, cínové nádoby, poháry a již zmíněný kříž. Ty byly dlouho přechovávány na chatě, po jejím stržení z nich převzal do úschovy p. Zerzáň, jeden ze správců chaty (1964 – 1969). Pouze zlatý kalich byl již dávno předtím ukraden jedním z lesních dělníků a byl později zcela náhodou nalezen příslušníky bezpečnosti – není ovšem jasné, kam jej uložili oni.
1977-78	V letech 1977 – 1978 tři studenti Akademie výtvarných umění v Praze z nadšení pro věc samu zpracovali projekt nové kaple, koncipované jako památník obětem hor a současně i návrh na rekonstrukci chaty. Tehdy neuspěli.
1988	Nezájem podniku RaJ, který odmítal jakékoliv náklady na její opravu, byl vydán na chatu v září 1981 demoliční výměr, proti kterému se postavili ochranáři z Malé Morávky. Přesto na podzim 1981 bylo z chaty odvezeno veškeré zařízení, aby tak veřejnost byla postavena před hotovou věc. V opuštěné chatě pak byla v topení ponechána přes zimu voda, takže následně popraskalo. Chata se tak stala neobyvatelnou, což byl důvod její provoz zrušit. Mezi příznivce chaty dokonce patřilo i JZD Dubicko, které dokonce chtělo postavit novou sic příliš moderní chatu. V roce 1988 byla chata na Vřesové studánce definitivně odstraněna.
1989	V nových poměrech po roce 1989 tři (už ne mladí) nadšenci celý projekt přepracovali a nabídli olomouckému arcibiskupství s tím, že by chata sloužila napůl turistům, napůl kapucínskému řádu. Přesto, že projekt nabídli zdarma a jeden z nich, akademický sochař Otmar Oliva, byl ochoten na výstavbu věnovat celé odškodné, které dostal po své rehabilitaci za nezákonné vězení, se nedočkali kladné odezvy.
1993	Za daného stavu se velehradský sochař Otmar Oliva a olomoucký akademický malíř Jan Jemelka sešli v srpnu 1993 na Vřesové studánce znovu a ze zbylých základových kamenů kaple vztyčili malou mohylu, do níž upevnili 2 m vysoký železný kříž, který přečkal tragický požár v roce 1946. Do mohyly osadili bronzový reliéf P. Marie s Ježíškem od dnes již zemřelého sochaře z Uherského Hradiště V. Vaculky (na mohyle byl zainteresován i výtvarník M. Vochta), aby tak kolemjdoucím připomněli toto místo lidských tužeb a nadějí. Dne 17. září 1993 pak za přítomnosti malé skupinky příznivců obnovení tohoto poutního místa posvětil kříž světící biskup Josef Hrdlička.
2006	Povzbudivý nebyl až do roku 2006 stav kapličky nad pramenem. Po léta neudržovaná postupně chátrala. Zatímco venkovní stěny zatím úspěšně odolávaly zubu času, ve vnitřním prostoru se už nacházely velké trhliny i vypadané kameny. Obnovy se ujaly Lesy ČR, které z vlastních prostředků zahájily náročnou opravu, spojenou i s úpravou samotného pramene. V roce 2007 byla tato kaplička při pouti slavnostně požehnána.